Tělo ví

Tělo v sobě skrývá obrovskou moudrost a schopnost léčení se. Je to mapa, náš průvodce a kámoš.
Jako děti jsme byli vystaveni situacím, které na nás byly příliš – situace, na které jsme nebyli připraveni a nebyl tam nikdo, kdo by nás jimi bezpečně provedl. Ta škála je různorodá třeba na nás náš rodič projektoval svá vlastní traumata – křičel na nás nebo nás uhodil, možná jsme cítili emoce jako je vztek a byli jsme za ně potrestáni nebo jsme přistupovali k našim rodičům s otevřeným srdcem z naší dětské nevinnosti a oni nám nebyli schopni stejnou lásku opětovat, což v nás zanechalo pocity nedostatečnosti a nebo zdánlivá maličkost kdy si s námi další dítě odmítlo hrát.

Všechny situace mohly být pro náš dětský nervový systém příliš a naše vnitřní inteligence, aby nás v dané situaci ochránila, nás prostě vypla. „V tenhle okamžik to je na mě příliš, vypořádám se s tím, až budu větší/zralejší/dospělejší.“ A tak máme naše emocionální traumata z dětství v sobě uložená a čekají na to , aby byla konečně procítěna, přijata a uvolněna.

Často také tenhle model, který jsme se naučili v dětství (protože v danou chvíli nebyla jiná lepší možnost), opakujeme v dospělosti, kdy na náročné, stresové situace reagujeme odpojením.

A co s tím?
Spojit se. Cítit. Spojit se s naším tělem, vnímat ho, vědomě se na něj naciťovat, neustále vracet pozornost k tělu a k pocitům v těle. Je to praxe bytí v přítomnosti, se vším, co daný okamžik zahrnuje.
Život nás podporuje a proto nám neustále přináší další a další příležitosti jak si vyléčit nezpracovaná traumata – třeba tím, že nám dopřává podobné situace, ale tentokrát jsme už dospělí a náš nervový systém je plně vyvinutý a máme kapacitu nezpracované emoce potkat v jemnosti a bezpodmínečné lásce. I proto je velice přínosné praktikovat bytí v přítomnosti v těle, teď a tady a to i v období klidu, aby až nám život takovou situaci nadělí jsme byli schopni ji potkat v jemnosti a otevřenosti.